Narodila jsem se v letech normalizace v ateistické rodině. Věřit, že existuje Bůh, mi v době, kdy se létá na Měsíc, přišlo jako holý nesmysl. Přesto, když mi teklo do bot, jsem zkoušela modlitbičku jako třeba „ať mám z tý matiky jedničku“. Když to pak nedopadlo, zavrčela jsem jen: „ A stejně nejsi!“

Kolem 15. roku jsem víc přemýšlela o smyslu života a o smrti a začala jsem se smrti bát. Přišlo mi nemožné, že JÁ, co tu jsem, myslím, cítím , pohybuji se, jednou nebudu. Chodila jsem se svým strachem za maminkou, ta ale neměla ta pravá slova útěchy: „Všichni jednou umřou. Časem si na ten pocit zvykneš..“ To mě ale opravdu neuklidňovalo. Vrtalo mi hlavou, proč by se měl člověk o cokoliv snažit- studovat, budovat atd.- když stejně jednou umře a nic si s sebou do hrobu nevezme. Po delším přemýšlení jsem dopěla k názoru, že Bůh existovat musí, jinak by život smysl neměl. 

Celý článek...

 
photo_me.jpgPovím vám svůj příběh.. životní příběh. Narodil jsem se do rodiny která chodila do kostela.. a mám celkem tři sourozence.. prostě nás byla kupa dětí ;)

Říkal jsem že jsme chodili do kostela.. a vím že jsem jako dítě cítil docela rozdíl mezi tím co jsem slyšel v kostele jak by se mělo žít a jaký to pak bylo doma.. asi jsem to plně nechápal.. ale cítil jsem to. Pak v osmdesátým devátým nebo lehce před poznali moji rodičové lidi který byli takový jinačí.. a já jako dítě sem viděl na jejich tvářích radost a jakoby světlo, klid.. a naši se s nima dali dohromady a já zjistil že se mění spousta věcí..

Celý článek...

 

petr_skalda.jpg Narodil jsem se ve Strakonicích, pak jsem nějakou dobu žil v Praze, potom jsem se s vidinou levného bytu odstěhoval do České Lípy.

Mám vystudovanou stavební fakultu, a tak jsem se nějakou dobu živil tím, že jsem hledal „černé“ stavby a dával za to pokuty (většinu jsem stejně odpustil) nebo usmiřoval rozhádané sousedy (což se nikdy nepodařilo). Tato práce mě ale neuspokojovala a měl jsem stále větší touhu lidem pomáhat, a tak jsem 1. dubna 2000 (nebyl to apríl) přijal práci misijního pracovníka ve sboru v České Lípě.

Třebaže s malým příjmem, našel jsem úžasnou ženu, která byla ochotná si mě vzít a brzy se nám narodily dvě děti.

Po několika letech nazrál čas k další změně – místa kazatele v jiném městě, jen nikdo nevěděl kdy a kde…

Musím přiznat, že do roku 2007 pro mě byly východní Čechy zemí neznámou. Proto bylo až s podivem, kolik našich cest najednou do východních Čech směřovalo. Byli jsme překvapeni, jak krásné to tu je, a začali jsme prožívat, že naše nové místo právě tady, ve východních Čechách.

Proto nás zas tak moc nepřekvapilo, když jsme dostali nabídku přestěhovat se do Chocně. Přesto, že jsme Choceň vůbec neznali, věděli jsme, že máme říci ano.

Na přesvědčení, že zde máme být, se ani po delším čase nic nezměnilo, naopak den ze dne roste naše láska k městu i lidem, kteří zde žijí.

 
TOPlist