Narodila jsem se v letech normalizace v ateistické rodině. Věřit, že existuje Bůh, mi v době, kdy se létá na Měsíc, přišlo jako holý nesmysl. Přesto, když mi teklo do bot, jsem zkoušela modlitbičku jako třeba „ať mám z tý matiky jedničku“. Když to pak nedopadlo, zavrčela jsem jen: „ A stejně nejsi!“

Kolem 15. roku jsem víc přemýšlela o smyslu života a o smrti a začala jsem se smrti bát. Přišlo mi nemožné, že JÁ, co tu jsem, myslím, cítím , pohybuji se, jednou nebudu. Chodila jsem se svým strachem za maminkou, ta ale neměla ta pravá slova útěchy: „Všichni jednou umřou. Časem si na ten pocit zvykneš..“ To mě ale opravdu neuklidňovalo. Vrtalo mi hlavou, proč by se měl člověk o cokoliv snažit- studovat, budovat atd.- když stejně jednou umře a nic si s sebou do hrobu nevezme. Po delším přemýšlení jsem dopěla k názoru, že Bůh existovat musí, jinak by život smysl neměl. 

 S tímto přesvědčením jsem vydržela řadu let. Věděla jsem, že Bůh je, měla jsem ho za nějakou neurčitou kosmickou energii, která je ve všem a vším, ale víc jsem se o něj nestarala.

Kolem 18. roku jsem začala zkoumat psychotroniku, pozitivní myšlení, jogu, zkoušela jsem meditovat, zajímaly mě horoskopy a všechny další „alternativní postupy“. Několik let jsem se v tom cítila dobře, myslela jsem, že jsem našla, co jsem hledala. Jenže..

Jenže, když mi 28 let, zhroutil se mi svět. Přítel, se kterým jsem chodila 3 roky a s nímž jsem si plánovala budoucnost, se se mnou za velmi bolestných okolností (už 3 měsíce chodil s mojí kamarádkou) rozešel a já najednou nevěděla, jak dál. Práce mě neuspokojovala, sport mě neuspokojoval, uspokojení jsem nenacházela ani v kultuře, kterou jsem předtím tak milovala. A ve vztahu jsem se přesvědčila, že nemůžu důvěřovat ani se spolehnout. Cítila jsem se prázdná a byla jsem na dně. Meditace ani jiné okultní vědy mi nepomáhaly. Vrátila jsem se po několikáté k vegetariánství - a nic. Volala jsem k Bohu, že potřebuji jeho pomoc, že mu chci plně patřit a že už nechci mít otevřená žádná zadní vrátka..

Asi po dvou měsících mě v práci oslovila jedna známá. Byla trochu vyplašená, odvedla si mě stranou, že se mnou potřebuje mluvit. Pak se mě zeptala, zda věřím v Boha. Když jsem jí odpověděla, že ano, pozvala mě na skupinku křesťanů. Já si řekla, proč ne, a skutečně jsem časem na skupinku dorazila. Zpívali jsem, pak jsme si četli z Bible, bylo to zajímavé. Všichni byli milí, cítila jsem se tam dobře, a tak jsem začala chodit pravidelně. Postupně jsem začala sama číst bibli, a ani nevím, kdy se to přesně stalo, najednou jsem si byla jistá, že jsem uvěřila. Pochopila jsem, že Bůh není nějakou nekonkrétní energií, která se o mě nezajímá, ale že je osobní. Že zná konkrétně každého člověka a má o něj zájem. Zná všechny moje problémy i všechny zlé věci, které jsem udělala nebo jsem si je jen pomyslela, ale přesto mě miluje, protože Ježíš zaplatil i za mé hříchy. Já nejsem středobodem, nejsem schopna činit dobro, ale Ježíš mě k tomu může uschopnit. Měla jsem velkou touhu nechat se pokřtít. Pomyslná zadní vrátka byla konečně zavřena.

Až později mi ona známá, která mě tehdy oslovila v nemocnici, prozradila, že měla sen, ve kterém mě viděla, jak stojím na křesťanském shromáždění a chválím Boha. Přišlo jí to neuvěřitelné. Asi měsíc se za mě modlila a sbírala odvahu, až pak se osmělila mě oslovit.

Můj život se od té doby změnil o téměř 180 stupňů. Přišel pokoj, který jsem celou dobu hledala, radost a bezpodmínečná láska k druhým lidem. Předtím jsem byla dost ctižádostivá a sobecká, ale Ježíš mě postupně mění a učí mě myslet víc na druhé než na sebe.  Byla jsem plachá, měla jsem potíže oslovit lidi, např. zeptat se jich na cestu, nyní přistupuji ke každému s vědomím, že Ježíš ho miluje, a to mě uvolňuje. Ježíš změnil moje priority. Už mi nezáleží na tom, co si o mě myslí druzí lidé, ale dělám věci, o kterých vím, že se líbí Bohu.

Samozřejmě, ne vždy je vše růžové, občas přicházejí těžkosti a temné chvíle. Nicméně, když se ohlédnu zpět, nikdy bych už neměnila.

Jana Skalická

 
TOPlist