photo_me.jpgPovím vám svůj příběh.. životní příběh. Narodil jsem se do rodiny která chodila do kostela.. a mám celkem tři sourozence.. prostě nás byla kupa dětí ;)

Říkal jsem že jsme chodili do kostela.. a vím že jsem jako dítě cítil docela rozdíl mezi tím co jsem slyšel v kostele jak by se mělo žít a jaký to pak bylo doma.. asi jsem to plně nechápal.. ale cítil jsem to. Pak v osmdesátým devátým nebo lehce před poznali moji rodičové lidi který byli takový jinačí.. a já jako dítě sem viděl na jejich tvářích radost a jakoby světlo, klid.. a naši se s nima dali dohromady a já zjistil že se mění spousta věcí..
najednou doma byla jiná atmosféra.. Modlili jsme se, zpívaly chvály (písničky pro Boha) a vůbec to bylo takový upřímný... - to moji rodiče poznali živýho Boha.. přišli na to co znali dřív byla v jejich srdcích jen informace.. ale pak poznali, že Bůh není jen informace. Přijali ho do srdce.. jak se to dělá? Co si pod tím představit? Prostě se modlili a řekli Bohu: „Přijď do mýho srdce, chci patřit Tobě a chci aby si mě změnil, aby si mě učil žít správným způsobem. Dávám ti všechny špatný věci co jsem dřív dělal. Chci mít čistý srdce.“ a Bůh je slyšel a začal s nima pracovat... a tak šel čas a my jsme to zažívali s nima...

Já jsem byl vychovávanej ve víře.. věřil jsem že je Bůh.. nikdy jsem o tom nepochyboval.. a vyrůstal jsem ve spořádanýho křesťana. Ale jak se dozvíte později, né vše bylo takový jaký se zdálo. 

Jezdili jsme na dětský tábory, kde moji rodičové dělali vedoucí a tam jsem se setkával se svejma vrstevníkama a zažívali jsme tam skvělej čas.. a to bylo poprvý co jsem poznal jakej je Bůh.. do tý doby jsem mu věřil jako když dítěti řeknete že modrá je modrá.. tak prostě to je pro něj modrá a nepochybuje. Tam jsem to ale už neměl jenom jako informaci ale Bůh se začal dotýkat mýho srdce.. začal jsem prožívat spoustu věcí.. radost.. pláč.. to co jsem dřív neznal.. (teda znal jsem radost i pláč, ale né takovýhle). Modlili jsme se a chválili Boha (zpívali mu písničky) a já jsem byl v „sedmým nebi“ .. ale pak jsem vždycky přijel z tábora domů a po pár týdnech jsem zjistil, že to co jsem měl.. ten vztah s Bohem že je najednou pryč.. a vždycky mě to moc mrzelo... a chtěl jsem aby to bylo jinak.. a jak jsem rostl tak rok od roku jsem přemejšlel víc a víc o věcech o důvodu svýho života.. a spousta takovejch těch věcí který si pokládal a pokládá snad každej. V tý době sem se pokládal za křesťana.. chodil jsem na shromáždění (do církve) a zpíval jsem Bohu, modlil se.. ale nějak mě to nenaplňovalo.. furt to bylo takový jak na houpačce.. chvíli mi bylo dobře, chvíli blbě, chvíli jsem se vznášel, chvíli jsem byl zničenej z toho, že nikdy nemůžu žít tak jak by Bůh po mě chtěl a to ani kdybych se rozkrájel na kousíčky.. 

a jak jsem tak dospíval tak se ze mě stával víc člověk dvou tváří... jedna tvář byla ta veselá, bezstarostná křesťanská a ta druhá byla temná.. ta která si chtěla dělat co chce.. která chce „hřešit“ 

a já hrál to divadlo hodně dlouho.. jen kvůli věcem jako třeba abych nezklamal rodiče.. nebo abych neklesl v očích okolí.. protože jsem byl pyšnej na to co jsem byl.

Ale ve skutečnosti jsem dělal spoustu špatnejch věcí a snažil se je ututlat.. a myslel jsem si všechno je v pohodě, všechno zvládám.. ale pak se to na mě začalo sypat.. a já jsem to přestal zvládat.. rozešli jsme se s přítelkyní.. a já to nemohl ustát.. můj život jak jsem si ho naplánoval spadl jak domeček z karet... byl jsem kousíček od toho abych se zabil.. 

ta přetvářka mě stála málem život.. a v poslední chvíli jsem si uvědomil, že jedinej způsob jak žít je zemřít sám sobě a všemu co jsem dělal špatnýho.. ale taky jsem věděl, že sám nemám na to aby se ze mě stal „Mirek Dušín“ abych najednou žil jinak než předtím... věděl jsem že když se poddám Bohu, tak stejně nemám na to abych splnil všechno co bych měl.. - a tohle je základ toho nejdůležitějšího a nadpřirozenýho.. zjistil jsem že když se vydám Bohu a nechám ho vést můj život.. tak najednou už pro mě není těžký dělat spoustu věcí.. odpuštění?? dřív sem se do toho musel nutit.. teď je to jiný.. je to přirozený.. je to myšlený vážně.. a spousta spousta dalších věcí..

když si uvědomíme že nemáme na to abychom žili dobrej život, abychom žili život s Ježíšem – že na to nemáme z vlastních sil a dáme to Tátoj nebeskýmu v modlitbě a svěříme mu to aby se o to postaral.. a důvěřujeme mu, tak on nám s tím pomůže.. naprosto nadpřirozeně.. jednoduše.. 

=> snažíte se žít dobrej život a ono to nejde? Stále padáte a ono vás to ničí? Cesta je v pokoře a v poddanosti Bohu, v důvěře.
 
TOPlist